Kam až zajde fanoušek

Těžko říct, co si myslela ikona chorvatské hudby, když mě letos v únoru opět spatřila, ano, jako fanouška, který se neuvěřitelně obratným způsobem vetřel do zákulisí a dožadoval se podpisu, fotografování s umělcem a přátelského rozhovoru v půl čtvrté ráno. Naposledy jsme se viděli před dvěma lety, poté, co jsem v důsledku výbuchu islandského vulkánu, ergo zrušení mého letu do Londýna, nasedla do vozu Mazda MX-5 a za strašlivých dobrodružství a astronomických nákladů podnikla pětadvacetihodinovou cestu, protože jsem přeci musela vidět Olivera Dragojeviče, kterak pěje v Royal Albert Hall. Ostatně, čtenáři, kteří vládnete jazykem anglickým, račte číst zde. 

Před pár týdny měl Oliver koncert v dubrovnickém klubu Revelin. Zavolal mi přítel z Dubrovníku: znám se s tamní manažerkou. Oliver je po vystoupení obvykle vyčerpán a nemá chuť se s nikým vybavovat, ale kdyby se řeklo, žes přijela až z Prahy... Abyste rozuměli: ocitla jsem se v situaci člověka, který je padesát let usilovným fanouškem Karla Gotta, a jemuž zčistajasna oznámili, že se s ním může setkat a několik minut přátelsky pohovořit. Neváhala jsem ani vteřinu. Skočila jsem šipku do kontokorentu svého účtu a zakoupila letenku do Dubrovníku.

S ohledem na předchozí post nemusím zdůrazňovat, že letecká doprava ve mně podněcuje paniku značného rozsahu. Před každým vzletem šílím a mívám tendence vystoupit. Před přistáním cvakám zuby a chňapám po rukou svých spolupasažérů, abych se rozloučila se životem. Na cestě do Dubrovníku se vzlet a přistání uskutečnilo celkem třikrát: Praha-Frankfurt / Frankfurt - Záhřeb / Záhřeb - Dubrovník. Do cílového letiště jsem tak dorazila ve stavu pro návštěvu koncertu mírně nevhodném, - jak zhodnotil taxikář. Ba, bez whisky, kterou jsem zkušeným hmatem propašovala do kabiny, bych bývala vůbec neodletěla. 

Taxík mě odvezl do klubu Revelin, kde mě přivítali přátelé s několika lahvemi Pošipu Čara, bílého vína, které není radno pít 1) nalačno, 2) poté, co se člověk osvěžil třemi panáky Tullamore Dew, 3) tehdy, kdy se chceme po padesáti nebo několika letech setkat s umělcem, který se nám v černobílém provedení vyjímá na dveřích od lednice. 

Koncert se během prvních několika minut kvalifikoval mezi zážitky na celý život. Nejsem jásavý typ, kolektivní veselí se mi příčí a lidé, kteří se na přeplněných stadionech nadšeně účastní mexických vln, jsou mi podezřelí. Ale ten večer jsem se mezi ně patřila. Slzela jsem a klátila rukama nad hlavou. Zvláště pak ve chvílích, kdy zazněly písně, jejichž texty jsem překládala do nové knihy, která vyjde na jaře. Moj galebe....

Po koncertě jsem se dokymácela do zákulisí a stanula tváří v tvář vyčerpanému pěvci. Smál se. Já mluvila - mluvila jako o život, o životě, a tuhle znáte?, o všem, co mě přišlo na mysl. 

B: Ach, pane Olivere, pane Olivere! Škyt! Vy ani nevíte... vlastně víte... víte vy vůbec? 

O: Vím! Vzpomínám si! Londýn 2009!

B: Přiletěla jsem....házelo to. Neumíte si představit! Já musela! Jinak bych to nepřežila. Ale jindy skoro vůbec nepiju, vážně! Ježiši..já se tak omlouvám!

O: Tím se netrapte. Já se jednou bál na moři. Na lodi. Samota, a vůbec. Napil jsem se tak, že jsem vypad z plachetnice a musela mě lovit pobřežní hlídka. To se stává. Samo vi uživajte.

B: Nechtěl byste přijet na koncert do Prahy? Já za vámi jela už dvakrát. Překonávala překážky. Čtrnáctset kilometrů starým kabrioletem a letadlem, které málem spadlo! To nije pošteno. Moh byste pro jednou přijet vy za mnou. Navíc, mou širokou rodinu i přátele velice zajímá, co jste zač, když za vámi pořád tak jezdím a lítám.

O: (otočí se k přihlížejícím členům kapely) Pojedem do Prahy? Co říkáte? (band souhlasně mručí)

B: Hurá! (obejme umělce a poceluje ho na obě tváře)
O: Jen mě napadá, že lidi u Češkoj republici asi neznají moje písně. Že by tomu nerozuměli.
B: Rozuměli! Uvidíte. Navíc... když dovolíte, pár vašich textů jsem přeložila.
O: Do češkog jezika? Vážně? A to které?

Pokračování v neděli 25.3. ! Nenechte si ujít - dojde k vyhlášení další soutěže, tentokráte s korektorským a překladatelským prvkem!